Mladý spisovatel

Dne 30. března 2026 se v DDM Třebíč konalo slavnostní vyhlášení literární soutěže Mladý spisovatel, do které se zapojilo deset žáků druhého stupně. Soutěžící měli za úkol napsat povídku na libovolné téma, a porota tak měla možnost ocenit širokou škálu originálních nápadů i stylů.

Výrazného úspěchu dosáhl Josef Kolář ze 7. B, který si odnesl čestné uznání poroty. Největšího ocenění však získala Jana Žáková, která se se svou povídkou Tajemství časoprostoru umístila na 1. místě. Její práce vynikla nejen po literární stránce, ale dokázala zaujmout i svou originalitou a hloubkou, čímž si získala jak porotu, tak i publikum.

Velké uznání patří všem soutěžícím za jejich kreativitu, nasazení a odvahu zapojit se do soutěže. Děkujeme jim za skvělou reprezentaci školy a přejeme mnoho dalších úspěchů.

TEXT JOSEFA KOLÁŘE:

Absolon, indián ze Zurčivého údolí

Ráno v Zurčivém údolí bylo jako každý den překrásné. Čerstvý vánek roztančil všelijakou barevnou květinu, potok pěl svoji zurčivou píseň, která se prodírala celým údolím. Staré stromy si vyprávěly, sbor ptactva zpíval a sluneční paprsky pomalu vycházely ze svého úkrytu. Každé jejich jemné zahřátí bylo tak příjemné, že si ho každý užíval naplno. Samozřejmě že i indián Absolon.

Absolon byl osamělý indián, poslední z kmene Sodorů, který byl napaden bílými tvářemi. Někteří byli zabiti, jiní zotročeni, jen Absolonovi se podařilo na poslední chvíli utéci. Ukryl se v nedalekém Zurčivém údolí, kde žil až dosud, starý a sám.

Hned ráno se vydal na svou každodenní obchůzku. Nejprve si šel prohlédnout, jak se daří bobrům a jak jsou na tom se stavbou své hráze, protože tu a tam přišel déšť a silný vítr, který vyprovokoval potok, a ten svými rozbouřenými vlnami hráz zbořil. Poté šel na Větrnou vyhlídku, podívat se na krásný výhled a zkontrolovat mládě orla mořského, které se nedávno vyklubalo. V lese obhlédl své pasti na lišky a vydry, bohužel všechny byly prázdné, a tak mu nezbývalo nic jiného, než je přemístit na jiná místa. Vracel se ke svému stanu, když ho však něco znepokojilo.

Pod malou skalkou kousek od něj něco leželo. Absolon přistoupil blíž. Stvoření se pohnulo a vydalo skuhravý zvuk. Zdá se, že je ještě na živu. Byla to bílá tvář. Muž krvácel. Asi po útoku medvěda, který má svůj brloh v jedné ze skal. Absolon posekal pár větví a svázal je lýkem. Sestavil lehátko, muže na něj položil, a vší silou se ho snažil odtáhnout do svého stanu. Tam ho položil na deku z kožešin, vzal hrst dubových listů a ránu se snažil ucpat. Kolem mužovy hrudi obvázal svůj šátek a nechal ho odpočívat.

Nastal čas oběda. Absolon popadl svůj luk a šípy a vydal se k potoku ulovit pár ryb. Pak se vrátil ke svému stanu rozdělat oheň.  Dal opékat ryby a vařit polévku. Pak šel zkontrolovat raněného. Muž ve stanu spal. Absolon ho nechal odpočívat a šel si ven zapálit dýmku. Po hodince šel zraněného muže probrat. Muž se vylekal a zaskučel bolestí. Absolon ho uklidnil a zeptal se ho, co tu pohledával. Dozvěděl se, že mužovo jméno je Hakim a že pochází z dalekého města kde je také šerifem. Zjistil, že Hakima povolali, aby jim pomohl dopadnout loupeživé bandity, kteří tu řádí. A tak se tedy vydal touhle divokou divočinou na místo určené, kde se měl sejít s ostatními šerify jiných měst. Ale stalo se, že zabloudil a nemohl najít správnou cestu. Nastala noc a on se utábořil uprostřed lesa. Najednou ho napadl medvěd. Snažil se mu ubránit, ale ne moc dobře a utrpěl zraněním. Medvěda setřásl tak, že se schoval pod malou skalkou. Poté usnul a probral se až tady v tomto stanu. Absolon byl rád, že Hakim přežil. Na chvíli vyšel ven a hned se zas vrátil s upečeným pstruhem, co ulovil, a teplou polévkou. Hakim byl vděčný. Absolon mu sundal šátek, na listy namazal léčivou mast, přiložil je na hrudník a opět zavázal. Nechal Hakima odpočívat.

Nastal večer a Hakimovi se udělalo lépe. Vyšel kulhavě ven ze stanu a posadil se k ohni. Absolon měl zapálenou dýmku a dumal. Hakima oheň natolik zaujal, že zapomněl na všechno, co se kolem něj dělo. Ze zaujetí ho vyrušilo vytí vlků. Absolon s Hakimem strávili ještě chvíli u ohně, než se rozhodli zalehnout do dek z kožešin.

Vstali časně. Absolon rozdělal oheň a dal vařit bylinkový čaj. Hakimovi ranní slunce ohřálo tvář, studený vánek profoukl vlasy a on se cítil jako v ráji. Obdivoval krásy této krajiny. Když dopili čaj, vydali se za chloubami tohoto údolí. Absolon mu ukazoval, jak získat potravu, různé druhy zvířat, co tu žijí, učil ho rozpoznávat různé byliny. Ukázal mu také své pasti na lišky a vydry. Zjistil však, že mu jich pár chybí.

Nepřepočítal se? Ne, to přece není možné. Počítat ještě umí. Ale jak to tedy je? Absolon zkontroloval místa, kde byly pasti nastražené. Někdo je přeřezal a ukradl. Určitě to byli ti banditi. Ukradli je, aby si nastražili vlastní. Hakima to také naštvalo. Ty bandity musí dopadnout. Absolon řekl že mu pomůže. A tak připravili lest. Vykopali obří jámu a zakryli ji listím a kládami. Zbývalo jen bandity nalákat, ale jak? Absolon předložil Hakimovi návrh. Ano, to se určitě podaří.

Bandity našli snadno. Tábořili jen kousek od Větrné vyhlídky. Plán zněl takto: Hakim se přiblíží a ukradne jim pár zásob, poté se schválně ukáže, aby si ho banditi všimli a rozeběhli se za ním, a pak Hakim doběhne k jámě, tam se schová za strom, zatímco banditi přiběhnou a spadnou do jámy, Absolon na ně hodí síť a budou v pasti.

Plán byl dokonalý. Hakim vzal pár zásob, banditi si ho všimli a rozeběhli se k němu. Zatímco on se schoval za strom, banditi spadli do jámy a Absolon je překryl sítí. Podařilo se. Banditi byli konečně dopadeni. Hakim naskočil na jednoho z jejich koní a pelášil do města pro ostatní šerify. Vrátili se za nedlouho. Spoutali bandity a odešli pryč.

Hakim se ještě v ten den rozloučil s Absolonem a popřál mu hodně štěstí. Hakim Absolona chodíval někdy navštěvovat, ale nic netrvá věčně a Absolon po roce zemřel.
 A tak končí příběh Absolona, indiána ze Zurčivého údolí.

Josef Kolář

7. třída, 13 let

TEXT JANY ŽÁKOVÉ:

Tajemství časoprostoru

Všechno to začalo třemi draky, kteří byli stvořeni časem na počátku všeho a ničeho.
 Drak minulosti Memorias, přítomnosti Veritas a budoucnosti Aternitas. 

Memorias se pyšní černými šupinami, protože minulost dokáže být temná. Veritas je zelený jako připomínka toho, že přítomnost může být krásná jako tráva pokrytá ranní rosou, ale i nepříjemná jako plevel ničící nám záhony. Aternitasovy šupiny jsou pro změnu jasně bílé, protože lidé často vnímají budoucnost jako druhou šanci, naději a možnost začít znovu. 

Svět začal existovat až po jejich vylíhnutí, protože čas je všechno a bez něj není nic. Čas zanikne po smrti jednoho z nich, protože nemůžeme vytvářet minulost, pokud nemáme přítomnost a žít v přítomnosti, která nemá budoucnost. Draci nestárnou, protože čas je věčný, a tak i oni. 

Nikdo neví, kde je hledat, nikdy totiž nezůstávají dlouho na jednom místě. Ale já ano a mám v plánu je najít. Dnes ráno jsem zahlédla Veritase přistávat v lesích za městem, takže tu jsou i Memorias a Aternitas. Chci požádat Memoriase o možnost vrátit se zpět do minulosti a změnit jednu věc, kterou jsem udělala a která mi teď komplikuje život. Vypadá to sice jako naprosto nepodstatná věc, ale byla spouštěčem něčeho mnohem většího. 

Jednoho dne jsem našla černou šupinu a bylo mi jasné, komu patří. Všichni říkají, že na tyhle šupiny by se nemělo sahat, protože bychom okradli samotný čas, ale já neposlechla a šupinu jsem si vzala. Od té doby zapomínám. Každý den zapomenu na nějakou vzpomínku. Nikdy nevím na jakou, ale vždy mám pocit, že mi něco chybí. A tak jsem tady, v lesích a úplně sama hledám draka minulosti. Plížím se mezi stromy, když ho konečně zahlédnu a on mě. 

„Co tu pohledáváš, člověče?“ ptá se mě. Asi bude nejlepší říct mu pravdu, a tak spustím: „Našla jsem tvoji šupinu a nevím proč, ale každým dnem postupně ztrácím vzpomínky a už nevím, co s tím mám dělat.“ Zasměje se. „To se většinou stane, když si bereš něco, co ti nepatří. Čas nemá rád, když si s ním někdo zahrává,“ zavrčí hlubokým hlasem. 

Na chvíli se zatvářím provinile, ale pak si řeknu, že když už jsem tady, tak se jen tak nevzdám. „Není to moje vina, že si nedokážeš uhlídat svoje vlastní šupiny, takže chyba bude spíš na tvé straně. Já jsem tě sem přišla požádat, abys ji laskavě napravil.“ To jsem asi říkat neměla, ale teď už je stejně pozdě. 

Zařve na mě, ale pak si mě pořádně prohlédne a podívá se mi do očí. „Jsi drzá, ale pomůžu ti. Ne proto, že bys měla pravdu, ale pouze z lítosti. Čas nemůže existovat bez minulosti a to znamená, že asi za měsíc bys musela být vymazána z existence, protože bez minulosti bys nebyla nikdo. Nebude to ale jednoduché. Budeš se muset vrátit do minulosti a zabránit sama sobě udělat chybu. K tomu budeš potřebovat Aternitasovu a Veritasovu šupinu, protože moji už máš. Pamatuj ale, že tvoje minulé já tě nesmí zahlédnout, protože by se věci mohly ještě více zkomplikovat. Pokud se ti to nepovede, můžeš použít šupiny a vrátit se do stejného okamžiku znovu, ale čas nemá rád, když do něj někdo zasahuje, takže pokud je použiješ znovu, už se do přítomnosti nikdy nevrátíš. Budeš navždy uvězněná mezi minulostí a budoucností, ale skutečná přítomnost se ti navždy uzavře.“

Vytáhnu z kapsy černou šupinu a Aternitas s Veritasem mi čumákem přistrčí k nohám ty svoje. Vezmu do ruky všechny tři. „Teď už je to v tvých rukách,“ řekne Veritas a já najednou zmizím a objevím se na místě, kde jsem šupinu našla a uvidím sama sebe. Objevila jsem ji v lese, takže není těžké schovat se před svým minulým já. Až teď mi dojde, že změnit minulost asi nebude tak jednoduché. Nemůžu riskovat, že mě uvidí, a tak se nemůžu ani pořádně přiblížit. 

Najednou se moje minulé já zaměří na nějakou věc na zemi. Tohle si pamatuju, teď budu chtít zvednout šupinu, takže musím jednat. Uvidím vedle sebe ležet kámen a nic lepšího mě asi už nenapadne, takže ho po sobě hodím a trefím se přímo do hlavy. Ne dost silně, aby tekla krev, ale dost na to, aby má minulost upadla do bezvědomí. Rychle doběhnu až k šupině a odkopnu ji dostatečně daleko. Pak se konečně vrátím zpět do přítomnosti. 

Ocitnu se zase před draky. V ruce ovšem držím jenom dvě šupiny, což znamená, že jsem byla úspěšná a říká mi to i fakt, že si zase vše pamatuji. „Když mi Memoriasova šupina vzala vzpomínky, co se mi stane potom, co jsem v ruce držela všechny tři?“ 

Veritas nakloní hlavu na stranu a řekne: „Vůbec nic, když se dotkneš všech, navzájem se ruší.“ Ještě že tak. Poděkuju jim za pomoc a pak už odcházím zpátky domů. 

Teď jsem ráda, že jsem to nevzdala a nenechala se jen tak vymazat ze světa, protože přesně o tomhle to je. Život je cesta s mnoha zvraty, ale i přesto musíme jít dál a vědět, že každý krok je vítězství, i ty nejmenší. Nikdy nesmíme přestat bojovat, a když to už budeme chtít vzdát, musíme se podívat za sebe a uvědomit si, jak daleko už jsme se dostali. Musíme prostě jít dál.

Jana Žáková

9. třída, 15 let